Jak je ta Země krásná, planeta jakých moc není,
svou krásou a láskou vábí nás a láká ke zrození.
Když letím nízko nad Zemí, bych viděl lépe její krásu,
letím vstříc dalšímu zrození, letím vstříc jejímu jasu.
Tu vidím bytost lidskou, jak v polích klidně pěšinkou kráčí,
ta bytost míří ke křížku na rozcestí, ta bytost tam pokleká v pláči.
Já vím, že pomoci jí mohu, tak objímám ji, by prozřela,
jak snadné je tu na Zemi žíti, vždyť každý má tu svého anděla.
Tak hýčkám ji a slzy utírám, ten člověk mě však nevnímá,
ač snaha má je veliká, vždyť vidím jeho očima.
Abych ti mohl pomoci, ty bytosti mi blízká,
tak já se zrodím na Zemi, kde všem po nebi se stýská.
Mohu ti totiž ukázat, jak snadné je na Zemi žít,
vždyť všeho je tu dostatek, vždyť člověk může všechno mít.
Není už důvod stýskat si, či trápit tělo bolestí,
vždyť světlo svoje neseš si a to je návod ke štěstí.
Tak nadechni se zhluboka tím svoje světlo posílíš
a v jeho záři léčivé, všechno to těžké rozptýlíš.
Jen dýchej a dýchej zhluboka, ať světlo tvoje narůstá,
když světlem tím spojí se víc bytostí, tak Země láskou prorůstá.
Toto milé povídání mi přišlo na Andělském festivalu v Bratislavě loni 10.10. 2010.
Tuto sobotu 6. srpna na malování v Náchodě mi přišel vzkaz, že to mám dát na stránky.
Je to vzkaz pro ty z vás, kteří stále ještě nevěří. Po přečtení se i jim může mnohé v životě změnit. Jen když si to dovolí.
S láskou k sobě i k vám na vás vzpomínám.
Soňa Sofie Klvačová